Sociální postavení obyvatelstva před rokem 1848

Porozumět osvobození sedláků, o které se zasloužil Hans Kudlich a správně jej zařadit do kontextu dějin, předpokládá určité znalosti o sociálním postavení obyvatelstva před revolučním rokem 1848.

Až do poloviny 19. století žilo obyvatelstvo země v osobní nesvobodě. Lid byl nesvobodný díky trvajícímu poddanství, které bylo možné z části klasifikovat až jako nevolnictví, a díky své dědičné poddanosti.

V celé Evropě byla situace v podstatě stejná, principiálně se nelišila ani od situace v Rakousku, i když uvnitř rakouských zemí existovaly velké rozdíly. V severním Tyrolsku a v horských oblastech Vorarlberska si zachovali sedláci více svobody a nebyli v tak přísném poddanském svazku k vrchnosti, zcela na rozdíl od jiných zemí monarchie.

K poddanství popř. nevolnictví

• Poddaný neměl žádná osobní práva. Byla vyžadována věrnost a absolutní poslušnost.
• Vyučit se řemeslu, měnit místo svého bydliště či uzavírat sňatek mohl poddaný jen se svolením svého pána.
• Také opakovaně vyhlašované přísné zákazy vystěhovat se vypovídají jasně o situaci.
• Vrchnost měla plnou moc nad svými sedláky, neexistoval v podstatě žádný kompetentní soudní orgán, kromě jednoduché soudní pravomoci měla vrchnost dokonce právo potrestat dle svého vlastního uvážení poddaného, který se v jejích očích jevil jako neposlušný.

Dědičné poddanství

Vlastníkem půdy byla církev, nízká šlechta či vysoce postavení šlechticové, jimž přenechal pozemky král, který vlastnil původně veškerou půdu. Tito velkostatkáři pak propůjčovali půdu svým poddaným sedlákům, kteří museli za tuto službu odvádět poplatky. Pozemky a polnosti, stejně jako statky zůstávaly nadále vlastnictvím velkostatkářů. Sedlák mohl být kdykoliv „vypuzen“, tzn. být vypovězen, obzvláště když své povinnosti vůči velkostatkáři nevykonával důsledně. V tom lepším případě mohl sedlák zůstat na statku až do konce svého života, ale na následovnictví neměli jeho potomci žádný právní nárok.

Časem mohl sedlák svůj statek od velkostatkáře odkoupit, aby jej mohl přenechat svým potomkům. Tímto vznikl podmíněný právní nárok odkázat statek potomkům se souhlasem velkostatkáře či jej prodat. Při každé změně vlastnictví však musela být zaplacena velkostatkáři třetina odhadní ceny.

• V panské pozemkové knize, zvané urbář, bylo přesně zaznamenáno, kdy, co a kolik odvedl každý selský statek vrchnosti v podobě naturálií a peněz. Sedlák musel pánovi odvádět tyto poplatky, měl odváděcí povinnost.
• Nejznámější poplatek byl desátek. Desátek znamenal desátý díl úrody. Na počátku byl desátek jen církevní poplatek, z kterého obdržel 1/3 kněz a 2/3 biskup. Kaplan, kostelník a učitel měl ještě v mnohých případech právo vybírat po sklizni od poddaných malou část jejich úrody.
• Sedlák musel odvádět takzvané pocty, to byly speciální dávky v podobě drobného zvířectva a hospodářských produktů, které musel sedlák odvádět přímo na „panský stůl“ majitele panství.
• S dědičným poddanstvím byla spojena také takzvaná robota, to jest ruční robota či robota s potahem. K obhospodaření svých rozsáhlých zemědělských usedlostí využívala vrchnost své poddané jako neplacenou pracovní sílu. Tato služba patřila mezi ta nejtěžší břemena tížící selské statky. Na jaře muselo být pole panstva obděláno, v létě pokoseno a na podzim sklizena úroda, vždy v době kdy měl sám sedlák zastat na svých vlastních polích mnoho práce.

Historický vývoj v Rakousku

Ve středověku byl objem práce, kterou zastávali sedláci pro panstvo ještě relativně malý, ale v průběhu 17. století došlo k jeho prudkému navýšení. Podobný vývoj můžeme pozorovat také v českých zemích, ale rozhodující obrat vedoucí ke vzniku velkých statků přišel s nenadálou změnou politických poměrů, kterou přinesla bitva na Bílé hoře v roce 1620. Vítězství císaře nad českými stavy mělo za následek obrovské změny v šlechtických vrstvách a oficiální převrat v rozdělování polností. Významná část domácí šlechty byla vyhnána, přičemž šlechtici, kteří zůstali věrní císaři, získali téměř přes noc obrovské statky. Tato novočeská šlechta se poté snažila dorovnat ztrátu způsobenou inflací především drsným navyšováním roboty.

Původní zájem samotného absolutistického státu spočíval především ve výběru daní. Daně musely ovšem odvádět pouze selské usedlosti, zatímco panské usedlosti byly podle stavovského práva od placení daní osvobozeny. Stát se tedy musel postarat o to, aby sedláckým statkům zapsaným již od 17. století v berních rulích zůstala povinnost odvádět daně, nehledě na to zda byly vlastněny sedláky povinnými platit daně či pány osvobozenými od daní. Rovněž za přilehlé selské statky, tedy za statky, které si panstvo přičlenilo ke svým vlastním velkostatkům, měla být odváděna daň. V praxi ale došlo k tomu, že majitelé panských dvorů přenášeli toto daňové zatížení na zbylé selské statky. A k tomu se ještě přidala skutečnost, že každé zvětšení panské usedlosti přineslo sedlákům nejen navýšení daňové sazby, ale také nárůst robotních povinností při obhospodařování nově nabité panské držby. Nárůst robotních povinností přinesl ještě větší omezení možnosti sedláků pracovat na svém, a nepřímo narušil příjem z daní.

Velké selské nepokoje v Čechách (1680) hrozící svým rozšířením i na Moravu, Slezsko a Horní Rakousy byly císařem za použití vojenské síly rázně potlačeny. Vzniklou situaci řešil císař vydáním robotního patentu. Mezi nejdůležitější ustanovení patřilo následující: robota měla být snížena na nanejvýše tři dny v týdnu a robota v neděli a během svátku měla být zrušena úplně. Bylo zakázáno libovolně navyšovat výši úroků, nutit kupovat výrobky pocházející z vrchnostenského hospodářství, udílet kruté pokuty, vybírat zvláštní daně a rovněž jakékoliv příspěvky na žoldy panských úředníků. Nedodržování těchto nařízení ale nebylo bohužel vázáno na pohrůžku trestu, takže se patent stal neúčinným.
 
Teprve s výchovou úředníků věrných státu od dob Marie Terezie (1717-1780) dochází ke změně, která přináší nejen čistě fiskální zájmy stát, ale také zlepšení životních podmínek sedláků. Až patent vydaný Josefem II. (1741-1790), tzv. patent o zrušení nevolnictví z 01.11.1781, měl zlepšit postavení sedláků a to i proti vůli šlechty. Ale i přes tento zákon přetrvával u sedláků nadále pocit závislosti, neboť i poté museli oznamovat vrchnosti, pokud chtěli uzavřít sňatek, vyučit se řemeslu či změnit bydliště.

Sociální situace v Úvalně, v rodišti Hanse Kudlicha

Úvalno ležící na řece Opavě bylo selskou vesnicí v korunní zemi Rakouské Slezsko, řeka Opava představovala hranici k pruské provincii Slezsko.

Nebylo by správné domnívat se, že všichni sedláci zavázání k robotě byli tehdy materiálně chudí. V Úvalně existovala celá řada rodin s osobním vlastnictvím a tak mnozí ze sedláckých synů si našli cestu přes opavské gymnázium do vyšších tříd. Z Úvalna, které bylo nazýváno „latinskou vesnicí“, pocházel v období 1800 až 1840 jeden krajský hejtman a hejtman, deset kněží, šest právníků a osm lékařů. Ovšem nejen samotné materiální postavení otevíralo cestu do vyšších škol, ale také úsilí tehdejšího vesnického kněze, který chtěl zajistit hojný počet mladých kněží.

Tato stránka vznikla 05.03.2012.